Strach – tichý host v ložnici

Sexualita je intimním prostorem, kde se setkáváme nejen s partnerem, ale i sami se sebou. Je to místo, kde bychom měli být nejzranitelnější a zároveň nejsilnější. Přesto se do tohoto posvátného prostoru často vkrádá nežádoucí host – strach.

Strach v sexualitě není pouze psychologický fenomén. Je to tělesná realita, která mění způsob, jakým dýcháme, jak se dotýkáme, jak vnímáme. Když se strach usadí v našem těle, mění celou kvalitu prožitku – z přítomnosti nás vrhá do hlavy, z rozkoše nás odvádí k obavám.

Pojďme se podívat na čtyři nejčastější tváře, které strach v sexualitě nosí.

1. Obava ze selhání

„Co když nebudu dost?"

Tlak na výkon je jedním z největších zabijáků intimity. Když se soustředíme na to, jak "dobře" fungujeme, ztrácíme kontakt s tím, co skutečně prožíváme. Místo přítomnosti v těle jsme v hlavě – hodnotíme, srovnáváme, bojíme se.

Výkonnost není sexualita. Sexualita je proces, ne výsledek. Je to cesta, ne cíl. Když se naučíme být přítomni v procesu místo honby za výsledkem, objevujeme úplně jinou kvalitu intimity.

Z vlastní zkušenosti:

Vzpomínám si na vztah s druhou partnerkou – jí bylo tehdy sedmnáct, mně devatenáct. Už jsem nebyl panic, měl jsem za sebou dvouletý vztah, ale zkušeným milovníkem jsem rozhodně nebyl. Snažil jsem se s ní zkoušet všechno možné, ale vždy jsem se "udělal" jako první.

S odstupem času to hodnotím tak, že protože partnerka vlastně nevěděla, co je orgazmus, nic neočekávala. Ale bylo nám oběma jasné, že to není úplně ono. Trvalo to skutečně rok – celý rok – než přišla na to, co ji vzrušuje. A přitom stačilo tak málo: vlezla si nahoru a našla si to své místečko lásky, které ji dokázalo vystřelit na vrchol.

Dodnes si pamatuji její slova: "Pusť mě na pět minut nahoru a pak si se mnou můžeš dělat, co chceš."

Někdy to prostě trvá dlouho. Hlavní je se nevzdávat a místo náhodného sexu, který je primárně zaměřený na uspokojení vlastních potřeb, investovat čas do stálého partnera. Pořádně si užít tuto experimentální část vztahu. Je to jedna z nejkrásnějších etap společného poznávání.

2. Stud před partnerem

Tělo není jen objekt

Naše těla nesou příběhy – jizvy, změny, asymetrie, místa, která považujeme za nedokonalá. Když se za své tělo stydíme, vytváříme neviditelnou bariéru mezi sebou a partnerem. Místo aby tělo bylo mostem k intimnosti, stává se zdí.

Stud nás odpojuje od vlastních pocitů. Místo abychom vnímali, jaké to je být dotýkáni, přemýšlíme o tom, jak vypadáme. Místo abychom se nechali unést, kontrolujeme úhly, světlo, pozice.

Přijetí vlastního těla není o tom, že najednou budeme milovat každou svou část. Je to o tom, že přestaneme bojovat se svým tělem a začneme s ním spolupracovat.

Z vlastní zkušenosti:

Stud před partnerem je asi nejzákladnější blok. Je to hodně o výchově a tom, jak to kdo měl doma nastavené. Někdo nemá problém chodit nahý na veřejnosti a s oblibou vyhledává nudistické pláže. Někdo se neukazuje vůbec a někomu to trvá déle.

Za mě – pokud se necítíte úplně v pohodě, netlačte na sebe. Zkoušejte to pomalu, časem přijdete na to, že partner, který vás miluje, vás miluje takové, jaké jste. Miluje váš mozek, miluje vaši duši a miluje vaše faldíky.

Mám na to pěknou zkušenost. Když jsem se rozcházel s partnerkou po sedmiletém vztahu, řekli jsme si, že si to uděláme hezké. Prostě se "od sebe odsouložíme" – většinou se říká, že partneři dělají usmiřovací sex, u nás to bylo šukání na rozloučenou.

A dost mě překvapila s dotazem: "Můžeš mi to udělat do prdelky?" Wow, no jasně, miloval jsem její prdelku. Po sexuální stránce to asi nebyl zážitek hodný zapamatování – byla to taková fofr akce v přírodě. Ale pak jsem se jí zeptal: "Proč teď?"

A odpověď byla: "Protože už se před tebou nestydím, nemám co ztratit a chtěla jsem to zkusit, než se posunu dál."

Paradoxně – v momentě, kdy už "neměla co ztratit", se osvobodila od studu a mohla si konečně dovolit experimentovat. Stud nás často brzdí v tom, abychom si dovolili být zvědaví na vlastní touhy.

3. Strach z otěhotnění

Nedůvěra v tělo, kontrola, napětí

Když v hlavě běží kalkulačka cyklů, pravděpodobností a rizik, tělo se nemůže úplně uvolnit. Strach z neplánovaného těhotenství mění sexualitu z projevu intimity na kalkulaci rizik.

Tento strach často pramení z nedostatku důvěry ve vlastní tělo a jeho signály. Když nerozumíme svému cyklu, když nevíme, jak naše tělo funguje, spoléháme se pouze na externí ochranu a žijeme v neustálé nejistotě.

Vědomá sexualita začíná poznáním vlastního těla – jeho rytmů, signálů, potřeb. Čím lépe své tělo známe, tím více mu můžeme důvěřovat.

Z vlastní zkušenosti:

Někdo vnímá strach z otěhotnění jako velmi vážný problém, zvláště v dnešní době. Ale pokud máme stálého partnera, může to být něco, co nás sblíží ještě víc. Společné plánování, rozhovory o budoucnosti, sdílení odpovědnosti – to vše může prohloubit intimitu.

Samozřejmě, může to být i naopak – ale to je už na jiný příběh...

4. Strach z bolesti

Když se bojíme, tělo se zavře

Minulé zkušenosti s bolestí mohou vytvořit v těle paměť strachu. Tělo si pamatuje a připravuje se na obranu ještě předtím, než se něco stane. Svalové napětí, zadržený dech, sevřené čelisti – to vše jsou způsoby, jak se tělo chrání před očekávanou bolestí.

Ale paradoxně právě toto napětí často bolest způsobuje nebo zhoršuje. Když se bojíme bolesti, vytváříme podmínky pro její vznik.

Cesta ven vede přes jemnost – k sobě i k partnerovi. Přes pomalost, přes komunikaci, přes respekt k vlastním hranicím. Přes učení se znovu důvěřovat svému tělu.

Z vlastní zkušenosti:

Jedna z mých partnerek, která se později stala mou ženou, měla tak silný vnitřní strach z bolesti při porodu, že když jsem začal mluvit o dítěti, tak se úplně uzavřela. Došlo to až do bodu, kdy jsme spolu přestali spát.

S odstupem času můžu říci, že to, co bylo pro ni strachem, bylo pro mě bolestí. Usínat každý den vedle milující osoby, týden po týdnu, měsíc po měsíci, bylo utrpení, které jsem po patnácti měsících vzdal a požádal o rozvod.

Strach z bolesti se tak stal skutečnou bolestí pro nás oba. Její neřešený strach neovlivnil jen naši sexualitu, ale rozlil se do všech oblastí našeho vztahu.

Buďte vnímavý ke svým strachům a snažte se o nich komunikovat a řešit je s partnerem. Strach, který zůstane skrytý, se často stane realitou mnohem bolestnější než ta původní obava.

Za hranice strachu

Každý z těchto strachů má své oprávnění – chrání nás, upozorňuje nás, drží nás v bezpečí. Nejde o to strach potlačit nebo se ho zbavit. Jde o to s ním pracovat, porozumět mu, naučit se s ním žít.

Vědomá sexualita není o dokonalosti. Je o přítomnosti. O schopnosti být se sebou i s partnerem upřímní, zranitelní, skuteční. O odvaze cítit – nejen rozkoš, ale i strach, nejistotu, pochybnosti.

Když se naučíme být přítomni i se svými strachy, objevujeme, že nejsou našimi nepřáteli. Jsou učiteli, kteří nás vedou k hlubší intimitě – především sami se sebou.


Sexualita je cesta poznání. Každý strach, každá pochybnost, každý okamžik nejistoty je součástí této cesty. Buďte k sobě jemní.